Jakub Gajda | Třebovický ateliér – archiv bulletinu 1/2023

Je obecně složité lovit konkrétní vzpomínky na ateliér, který vnímám celý svůj dosavadní život jako místo, kolem něhož se všechno točilo a točí. Od kolika let jsou vjemy, náš paměťový vtisk, prokazatelné, od kdy jsou mlhavé, nedokonalé, neostré? Nevím, každý z nás to má jinak, něco adoruje, něco vytěsňuje, něco nadhodnocuje, něco chce zapomenout. Nelze korektně „zavzpomínat“. U třebovického ateliéru se kryjí nejrůznější příběhy, vrstvy, domněnky, něco mi po těch letech připadá rozostřené, nejasné.

Třebovický ateliér (původně postavený pro dceru Marie Stony, sochařku Helenu Železnou-Scholzovou, a po roce 1945 konfiskovaný státem) se po válce oficiálně stal majetkem Augustina Handzela, a to na jaře 1946, kdy o něj s plným vědomím, čí byl a k čemu sloužil, Handzel požádal Okresní výbor v Hlučíně, který jej měl v gesci coby poválečný konfiskát (Handzelovy dopisy do Hlučína mám ještě archivované). Poté, co mu bylo vyhověno, ihned začal s jeho opětovným zabydlováním spočívajícím ve snaze naplnit ho prací. Právě zde modeloval reliéfy na podstavec pod tankem, který stojí u řeky Ostravice. V říjnu 1952 Handzel zemřel, ateliér zůstal opuštěn, zastrčen v rohu parku, údajně sloužil jako sýpka obilí (dřevěná podlaha přišla vhod). Park byl určitě ještě trochu tím parkem, jakým býval, v opačném rohu pořád ještě stál zámek (zbourán až 1958!), na místě fotbalového hřiště sýpka, z téhle strany vedla do parku brána, na jejíchž dvou zděných pilířích byly dvě štukové klečící postavy (jedno hodně neúplné torzo jsem sundával asi před deseti lety).

V roce 1954 dokončil můj otec, sochař Vladislav Gajda, studia pražské AVU u Jana Laudy a vrátil se do rodné Ostravy. Bohužel si už přesně nevybavuji nebo nevím ten moment, kdy by mi řekl: „šel jsem tehdy tam a požádal“, ale jistě někde musel vznést dotaz, zda by nebylo možno…

Celý text si můžete přečíst v čísle bulletinu Krásná Ostrava 1/2023 ZDE >>