Jakub Ivánek | Plastiky Rudolfa Valenty a Karla Nepraše z Mezinárodního sympozia prostorvých forem – archiv bulletinu 2/2016

Mezinárodní sympozium prostorových forem se uskutečnilo v Ostravě v letech 1967 a 1969 jako bienále. Zásadním vzorem pro tuto akci bylo Mezinárodní bienále prostorových forem v polském Elblągu, které se v průmyslovém městě na severu Polska uskutečnilo v letech 1965, 1967 a 1969 (účastnili se jej rovněž ostravští výtvarníci Miloš Urbásek a Eduard Ovčáček, který na sympozia vzpomíná v Krásné Ostravě č. 3 z roku 2014). Záměrem ostravského sympozia bylo vytvořit prostor pro vznik progresivního umění, které by zrcadlilo průmyslový charakter města, a odpovídajícím způsobem tak dotvořilo jeho veřejný prostor. Toho mělo být dosaženo již volbou materiálu, kterým se stal výhradně kov zpracovávaný v halách Vítkovických železáren. Ty se na akci podílely – přenechaly zúčastněným sochařům své prostory i zaměstnance, kteří vytvořili technické zázemí velkolepého projektu. Bienále se zúčastnilo celkem 13 výtvarníků. Byli mezi nimi dva tvůrci z ostravského regionu, již dříve pracující s železem jako uměleckým materiálem (Rudolf Valenta, 1967; Otto Cienciala, 1969), pět předních výtvarníků z Československa (Štefan Belohradský, František Štorek a Aleš Veselý, 1967; Karel Nepraš, 1969) a sedm sochařů zahraničních (Janez Boljka z Jugoslávie, Jerzy Jarnuszkiewicz z Polska, Jo Oda z Japonska a Barnabas von Sartory z Rakouska, 1967; Nicola Carrino z Itálie, Karl Age Riget z Dánska a Yves Trudeau z Kanady, 1969). Stranou nelze ponechat ani projekt zúčastněných architektů (Bronisław Firla, Josef Havlíček a Jan Palkovský, 1967; Radim Ulmann, 1969), který počítal s vytvořením výstavního pavilonu vKomenského sadech, k jehož uskutečnění již nedošlo. Komenského sady se po skončení sympozia staly místem instalace všech vytvořených kovových plastik. Tzv. normalizace do osudů čerstvě instalovaných děl však krutě zasáhla. Tyto výhradně abstraktní práce svobodně smýšlejících výtvarníků musely z největšího ostravského parku v centru města zmizet. Na začátku 70. let byla všechna demontována, některá z nich přitom zničena (Boljka) či poškozena. Pokud jejich další osud neurčili sami autoři (Veselý si plastiku s osobním námětem odvezl, Štorek ji nabídl městu Hlučínu), artefakty byly rozvezeny na několik bližších či vzdálenějších míst, kde některé později podlehly zkáze (plastiky Nepraše, Sartoryho, Carrina a Rigeta, až v 90. letech zanikla díla Jarnuszkiewicze a Ody). … více informací na kros13_2-2016.pdf (krasnaostrava.cz)