Jiří Hrdina | Velká válka na fotografiích – archiv bulletinu 3/2014

Jeví-li se nám fotografie jako nepopiratelná objektivní pravda, orální historie naopak často nese rysy idealizace skutečnosti a někdy dá vzniknout i pravdě spíše subjektivní. Nejinak tomu je i ve vzpomínkách ostravského fotografa Ortwina Wenzela na dobu první světové války. Své zážitky z tehdejší Ostravy popsal počátkem osmdesátých let minulého století: „…V roce 1910 už rodičům stávající obchodní ani bytové prostory nedostačovaly, a tak se rozhodli stavět. Celé náměstí France Josefa se tehdy přestavovalo, fotoateliér, který byl v zahradě na adrese Přívosergasse 120 (Náměstí Františka Josefa) musel ustoupit nové komunikaci. U většiny domů lemujících náměstí to bylo podobné. Dokonce i lékárník Ptaczek, který vlastnil stavební místo na rohu Hlavního náměstí, musel začít stavět. Budoucí domy měly vytvořit jednotnou frontu lemující Herbengasse a spojující oba rohy dvou hlavních ostravských náměstí. Roh našeho domu směřoval tak přímo na sever, což bylo vzhledem k tehdejšímu stavu fotografické techniky, pro umístění proskleného fotoateliéru nezbytné. Původní plány na umístění ateliéru ve třetím patře byly nakonec změněny. Většina otcových zákazníků totiž pocházela z vesnice a bála se nastoupit do výtahu, a tak bylo nutno ateliér umístit hned do prvního patra budovy, bohužel se všemi stavebními nevýhodami. Dům byl vyprojektován, stavební úřad projekt schválil a stavba mohla začít. Výkopové práce dělali, jako v celém Rakousko-Uhersku, italští dělníci s multikárami, v jejich průběhu našli na pozemku zbytky modré rakve. Staveniště tehdy navštívil prof. Dr. Prisching, ředitel ostravského muzea a nález uložil do jeho depozitáře. Nový dům měl čtyři patra a obytné podkroví, projektovala a stavěla jej ostravská stavební společnost Mainx & Popp. Největší potíže byly s umístěním fotoateliéru. Aby se do něj dostalo skleněnou střechou dost světla, musel být celý prostor nad ním, tj. celý roh domu v šířce a hloubce ateliéru prázdný. Bylo to spojeno především se statickými problémy, které byly navíc ještě umocněny důlní činností. Stavební úřad proto nařídil při stavbě používat tvrdé pálené cihly a cementovou maltu (to se ostatně vyplatilo, během druhé světové války přímý zásah bomby v blízkosti budovy jen rozbil okna a poškodil omítku). Z již uvedených důvodů osvětlení ateliéru byl vnitřní prostor poměrně úzký. Práce probíhaly poměrně rychle a na podzim roku 1912 byl dům i fotoateliér hotov. Ve 4. patře otevřel otec podkrovní studio – Klischee-Anstalt, při jeho provozu zúročil své zkušenosti z vídeňské praxe v zinkografii a reprodukční fotografii. V podkroví domu si matka zřídila kopírnu (Lichtpauserei). V pravé polovině domu, která tvořila roh náměstí, byly ve druhém a třetím patře byty, z nichž každý se skládal ze tří malých pokojů, kuchyně, koupelny a vstupní haly s příslušenstvím a malým nevytápěným pokojem pro služku. Podkrovní byt byla jen jedna místnost s kuchyní, z chodby byl vstup do koupelny a na půdu. Zde měla máma svoji kopírnu. Přízemí domu bylo přístupné z náměstí, zde byla recepce fotoateliéru, do kterého se šlo po dřevěném schodišti. Jeho součástí byla i šatna a čekárna. V přízemí byl později umístěn „fotolab“ a bratrův obchod s radiopřijímači. … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)