Jiří Siostrzonek | Šedé blues v černé – archiv bulletinu 1/2023

Nejsem sice rodilý Ostravák, ale během svého života jsem zde nainhaloval tak velkou dávku popílku a smogu, že se i dnes cítím být součástí zvláštního společenství tohoto neuchopitelného města.

Mé první vzpomínky na Ostravu jsou stejně děravé jako proluky podél tramvajových kolejí mezi Porubou a Radvanicemi, ale jejich intenzita je tak silná jako vozíky s uhlím nad tímto surreálným městem. Poprvé jsme se s Ostravou vzájemně dotkli někdy v polovině šedesátých let, kdy mě táta vzal na výlet do Českého Těšína. Na nádraží ve Svinově jsme v bíle vykachlíkovaném nádražním bufetu vypili žlutou sodovku a přímo z opavského nástupiště vystoupali po dřevěných schodech k tramvajové zastávce a devítkou po historické trase – hospoda u Boříka, Hulváky, Mariánky, koksovna Karolina. Vystoupili jsme u divadla Zdeňka Nejedlého, kde nás přivítala omamná vůně bramboráků z blízkého stánku u Černé louky, jejímž cílem bylo porazit zkažený dech z koksovny a z chemických závodů exotickými vůněmi anilinu, cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu, což se ale nikdy nepovedlo. Někdy jsme si stihli koupit rohlík se salámem ve vyhlášeném Domě potravin, a když zde bylo plno, což bylo vždy, tak jsme si dali salát v rybím bufetu kousek od náměstí Lidových milicí…

Celý text si můžete přečíst v čísle bulletinu Krásná Ostrava 1/2023 ZDE >>