Jiří Surůvka | Jak jsem si vyšel s fotografem Janem Bakou a psem Emilem na haldu v Hrabůvce aneb Co člověk zničil, příroda napraví poměrně rychle, ale člověk si toho neváží a zničí to zase. Až se člověk nakonec zničí sám, nebude nikdo, kdo by ocenil, jak to ta příroda zase napravila, a kochal se tím… – archiv bulletinu 1/2013

Vyrůstal jsem v šedesátých a sedmdesátých letech na sídlišti v Hrabůvce, na tom malém, ještě poblíž Jubilejní kolonie. Na Dubině bylo ještě letiště. Dokonce jsem tam byl s babičkou na leteckém dni, ale viděl jsem jenom nohy davu, hrnoucího se kamsi, a řev motoru… Babička byla stará a nemohla mě zvednout, abych se podíval na letadlo, které právě přistálo. Je to vlastně jedna z mých prvních vzpomínek, měl jsem asi tři roky a psal se rok 1964. Na základku jsem chodil na ZDŠ Místecká 134, spolužáci byli horničtí synci a dcerky, převážně z kolonie Dolu Maršál Jeremenko. 12 Byli jsme, a dodnes jsme, pěkní výlupci (jak by řekla ona babička). Seděla ve svém pokoji a štrykovala záclony, aby byla nějak užitečná. Umřela v létě 1967 nebo tak nějak, přijeli jsme z dovolené a už tam nebyla. Mamka plakala, i když to byla její tchyně, otec někam šel, někam na úřad, a sousedé matce vyprávěli, jak se to stalo. Vždycky ztichli, když viděli, že poslouchám… Ale o tom někdy jindy. Dostal jsem její pokoj i postel. Na té posteli umřela, ale neměl jsem z toho moc rozum. Když jsem měl tak devět let, začal jsem se toulat. Vyšel jsem ze školy, chvíli šel stejným směrem jako ostatní, po chvíli zabočil a obloukem se vrátil ke škole… Tam jsem si někde schoval tašku (byla to slavná „botaska“, která se pověsila na jedno rameno a měla dva oddíly, v jednom těžké knihy —– pětikilový dějepis, v druhém smrduté pantofl e a svačina a penál, a dodnes z té botasky mám sinistroskoliózu) a šel jsem na haldu… Protože za ulicí Místeckou se rozkládala rozsáhlá halda Vítkovických železáren soudruha Klementa Gottwalda. Byl to jistě hodný soudruh, když nechal stvořit místo tak úžasně dobrodružné, i když dnes vím, z románu na pokračování pana Věnceslava Juřeny, že halda tu byla už za soudruha TGM, nebo alespoň Edvarda Beneše… Román se jmenuje „Brenpartyja“ a vycházel v dnes již zaniklém Ostravském Večerníku. Je o partě bezdomovců, kteří žili na čoudící haldě, protože tam bylo teplo, a pili tam bren čili samohonku. A občas někdo z nich umřel, protože se v opilosti nechal zasypat žhavou struskou nebo bonbonem z kokily (to je terminologie, co?). Na přelomu oněch šedesátých a sedmdesátých let byla halda opravdu pekelné místo. Táhla se asi dva kilometry, od onoho Dolu Jeremenko až do Hrabové, nebo jak jsme doma říkali, do Ščučí… … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2013/06/KROS-01-2013-web.pdf