Milan Líčka | Divadlo (nejen) roku 2013 (malá inventura) – archiv bulletinu 2/2014

Komorní scéna Aréna působí v krásně rekonstruované budově u Ostravice, avšak do roku 2005 sídlila na rohu Masarykova náměstí, na místě magickém, múzou políbeném. Ve vedlejším domě vyrůstal Karel Reisz a ve skromných prostorách Staré arény od roku 1957 působilo nejprve Divadlo hudby a pak od osmašedesátého tam hrálo Divadlo Waterloo. Do onoho prostředí jsem se vrátil až dlouho poté. Pracoval jsem a sledoval divadla v Praze, ale uniklo mi, že v Ostravě vyrostla nová scéna. Poprvé jsem do Arény přišel r. 2001 na pásmo hereckým nadšením prodchnutých scének Průběžná O(s)trava krve (1994) Petra Hrušky a Radovana Lipuse. Sál se změnil, jeviště přesunulo na opačnou stranu a na strmém hledišti stálo pár řad židlí. Po groteskním příběhu Nikolaje Nosova a Marka Pivovara Neználek podle Stanislavského (2002), který rovněž režíroval Radovan Lipus, jsem už nevynechal žádnou hru. Soustředěním na hereckou souhru se Aréna vyhranila na typ činoherního klubu, soubor srůstal společným působením i bytím. Dnes je dokonale sladěný a záleží jen na tom, kdo jej diriguje. Zdůrazním proto inscenace, které zanechaly výraznou stopu. Mezníkem byl Prorok Ilja (2000), mystérium o prorokovi a jeho obci, odehrávající se kdysi na polském východě. Setkal jsem se tak s osobností Janusze Klimszy, který text Tadeusze Slobodzianka přeložil do „naší“ syrové mluvy. Hlavní roli ztělesnil samorostlý Pavel Cisovský, zakladatel a principál souboru. Dlouho hrál ty nejuvěřitelnější postavy na scéně a krom toho úspěšně režíroval hry Mort (2004) Terry Pratchetta, Obsluhoval jsem anglického krále (2005), Nebožtíci na bále (2005) Ladislava Fukse a Kafkovo brko (2006) Alana Bennetta. Janusz Klimsza má nenapodobitelný styl, někdy je jeho tvar syrový, jindy až fantaskní. Provokativně působila hra Brada Frasera z prostředí gayů Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky (2002), se spontánním projevem Dušana Škubala. Jeho doménou jsou ale polské hry, jak potvrdila inscenace Svatby (2006) Witolda Gombrowicze. Vrcholné drama polské moderny, v němž se prolíná krutá realita a sen, Klimsza proměnil v uhrančivou, magickou seanci s Michalem Čapkou v hlavní roli. Z amerického venkova je drásavé rodinné drama Pohřbené dítě (2007) Sama Sheparda, v inscenaci vynikl Norberta Lichý. Nadšený ohlas sklidila Brenpartija (2009), text Tomáše Vůjtka vychází z prózy Věnceslava Juřiny o rázovitém společenství vyvrženců přežívajících na haldě. S těšínským rodákem Helmutem Kajzarem nás Klimsza seznámil inscenací her Chlív a Paternoster (2012). První je satirou na stalinské experimenty v zemědělství, druhá hledáním identity a vztahem syna vůči otci připomíná zmíněnou Svatbu. Fantasmagorická podívaná představila tvůrce i herce ve vrcholné formě. … více informací na KROS-02-2014-web.pdf (krasnaostrava.cz)