Milan Líčka | Divadlo v Ostravě před Listopadem (očima vzpomínek) – archiv bulletinu 3/2014

Když chce divadelní nadšenec stihnout všechny činoherní inscenace, o nichž se mluví, tak má co dělat. Navíc je v Ostravě pořádána přehlídka her předních a průbojných českých scén Dream Factory a mezinárodní festival loutkového divadla Spectaculo interesse. O kvalitách souborů svědčí významná ocenění i vyprodaná představení. Úspěchy souborů a jednotlivců ovlivňuje i to, že vůči „roztříštěné“ Praze a „rozhádanému“ Brnu (podle kritika J. P.Kříže) tu divadelníci mají k sobě blízko. Jedním z kořenů rozkvětu je svoboda, kterou přinesl Listopad 1989. Vzpomenu tady na několik událostí a pamětihodných inscenací doby předminulé… Koncem padesátých let se ostravské divadlo začalo obrozovat a vznikla řada pozoruhodných inscenací. V SDO (NDM) vedle Radima Kovala režírovali mj. Miroslav Macháček a Miloš Horanský, hrála se odvážnější česká dramata – Blažkovo Třetí přání (1958), Hrubínova Srpnová neděle (1959) a Pavlíčkův Labyrint srdce (1964). Repertoár rozšířily také do té doby politicky nežádoucí americké hry – Williamsova Tetovaná růže (1963), Po pádu Arthura Millera (1964), O‘Neillova Dlouhá cesta dnem do noci (1966). Na mladší diváky zaměřené Divadlo Petra Bezruče významně ovlivnil Jan Kačer inscenováním sedmnácti her v letech 1959–64 (Tramvaj do stanice Touha, Matka Kuráž, Milenci z kiosku aj.) i satirického kabaretu Štafle a Čert na štaflích (zakázán 1961). Vynikl též autor a režisér Saša Lichý (1958–1971) s hrami Konec masopustu, Žebrácká opera, Rudá jízda aj. DPB navíc uvádělo hry v kontaktním prostředí sklepa Blaníku, utkvěli mi Camusovi Spravedliví v režii Ladislava Mrkvičky (1965). Vrstevníky oslovovalo amatérské Divadélko pod okapem Luďka Nekudy, Pavla Veselého, Edvarda Schiffauera a dalších. V Atlantiku uvádělo (1961–64) kabarety a textappealy (H3PO4, Šlápoty, PF), poté přerostlo v Divadlo Okap (1965–66). Tomáš Sláma s několika z „Okapu“ pak založili Waterloo hrající v Divadle hudby (1968–70). Legendou se stal Syn pluku (1969) Petra Podhrázského a Josefa Fraise s hudbou E. Schiffauera a v režii Petra Ullmanna. Text využil motivy Katajevova románu k parodii Rudé armády a později přivedl některé aktéry do vězení – odsouzeni byli ve vůbec prvním „normalizačním“ politickém procesu r. 1972. … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)