Milan Líčka: Vyrozumění jako groteska o manipulaci moci v absurdním světě

První novinkou sezóny v KS Aréna, opatřené důmyslným sloganem „Rok srozumitelných nedorozumění“, se příznačně stala inscenace hry Václava Havla VYROZUMĚNÍ. Její děj se odehrává v jakémsi úřadě, kde je zaváděn umělý jazyk ptydepe mající zajistit co nejpřesnější formulace sdělení. Havlovy dialogy si virtuózně hrají s jazykem, využívají floskule i paradoxy k vytvoření sítě intrik a nedorozumění, neúprosný mechanismus, z něhož není úniku. Režisér Vojtěch Štěpánek pojal VYROZUMĚNÍ jako groteskní podobenství o manipulaci moci a lidské slabosti v absurdním světě prázdných frází. Premiéra inscenace se uskutečnila 21.října.

Hraje se na scéně Milana Davida, mělké jeviště má nízký strop, na pozadí jsou troje funkční dveře, ty prostřední jsou lítací. Za nimi je úzká chodba a souměrně další troje dveře, na scéně stojí dva kancelářské stoly, stolek, několik židlí, věšák. Jen drobnou úpravou je průběžně odlišeno různé místo děje. Tmavé úřednické kostýmy Marty Roszkopfové kontrastují se světle laděnou scénou. Ve strohém, účelně řešeném prostředí vynikne herecká akce a slovo.

VYROZUMĚNÍ je snad nejlépe dramaticky vystavěná Havlova hra, má intelektuální konstrukci provázanou jako partituru, která se kruhově uzavírá. Tvoří ji dvě symetrická dějství, každé má šest obrazů, střídá se tu kancelář ředitele, ptydepové učiliště a sekretariát překladatelského střediska. Z tuctu postav se vyčleňuje ředitel Gross, proti němu stojí náměstek Baláš se záhadným Kubšem, ptydometem Kuncem a vedoucím překladatelského střediska Mašátem. Výraznou personou je předsedkyně Helena a také učitel ptydepe Perina. Sestavu doplňuje sekretářka ředitele Hana a sekretářka překladatelského střediska Marie spolu se třemi úředníky, Jirkou, Kalousem a Šubou.

Nápad použít v zápletce umělou řeč převzal Havel od svého bratra, autora hry v nesrozumitelném jazyce ptydepe. Matematik Ivan Havel má blízko ke kybernetice, která používá mj. pojem redundance. V jazyce lze šum omezit zvýšením redundance, sdělení zpřesnit opakováním hlásek, slabik či slov – anebo taky použitím umělé řeči. Polovina šedesátých let, kdy došlo k prvnímu uvedení hry, byla doba politického uvolňování, mohly projít narážky na realitu a poťouchlosti, jaké měl Havel rád. Za oslovením ‚kolego‘ se skrývalo všeobecné ‚soudruhu‘, jednou výhružné, jindy podbízivé. Funkce Kubše a skrytého pozorovatele naznačuje praxi tajné policie, ovšem vrcholem poťouchlosti je role předsedkyně – vždyť to mohla dokonce být vedoucí komunistické buňky.

Od prvního uvedení hry se mnohé proměnilo, ale nezměnila se lidská slabost a manipulovatelnost, boj o moc, síla byrokracie a vliv fráze. Hra vznikla v době, kdy vůči politickému systému ale i přetrvávajícímu řádu lidských hodnot se stačilo vymezit absurditou. (Ta zde kulminuje v kafkovské nemožnosti získat překlad vyrozumění.) Pro současný výklad hledal režisér Vojtěch Štěpánek spolu s dramaturgem Tomášem Vůjtkem nový přístup – absurditu povýšili groteskou, výpověď ozvláštnili, dali jí mrazivost i třeštění, expresi a humor. (Komickým znakem moci je tu hasicí přístroj.) Postavy v Havlově hře jsou symboly vlastností, oživlé loutky, nelze je hrát psychologicky, jde o prvky promyšlené konstrukce a narušit ji bez poškození celku není možné. Zvlášť tu proto záleží na souladu jednotlivých výkonů, na kolektivním herectví.

Soubor Arény prokázal vyrovnanost a dokonalou souhru. Přesně do něj zapadl nově příchozí Vojtěch Lipina jako ptydomet, notující si s charaktery těch prohnaných. Svou dosud největší roli náměstka jako hybatele dění zvládá Šimon Krupa s elegantní suverenitou. Sekundují mu Michal Čapka jako protřelý vedoucí překladatelů a Marek Cisovský, který s gustem přetvořil mlčícího Kubše na hrozivou a hnusnou kreaturu. Alena Sasínová-Polarczyk dala předsedkyni odpudivost dryáčnice a Zuzana Truplová jako sekretářka ředitele, stále se česající a něco shánějící, se s ostatními veze. Nikdo z nich tu nic kloudného nedělá, kouří, klábosí, intrikují a všichni se těší na oběd a oslavu narozenin.

Mezi nimi se potácí ředitel v podání Josefa Kaluži, jednou rozšafný, jindy pokorný, prototyp snaživého přizpůsobivce. Od počátku je ve vleku náměstka, který jej rafinovanou intrikou přiměje odstoupit, plnit potupnou funkci a nakonec jej opět nastolí jako šéfa, protože na něj zase půjde všechno svalit. Figurku fanatického učitele ptydepe si parádně vychutnal a potlesk na otevřené scéně sklidil Vladislav Georgiev. Jediným slušným a vstřícným člověkem (a ovšem i obětí) je ve hře sekretářka Marie, které dala Pavla Dostálová naivní nevinnost a laskavost. Dodejme, že jazyk ptydepe je ve hře jen nástrojem manipulace a když se ukáže jako nepoužitelný, je obratem vyměněn za jiný.

Inscenace VYROZUMĚNÍ v Aréně ukázala, jak lze nově vyložit Havlovu hru, kromě poselství divákům je to i hold autorovi. Premiéra konaná ve dnu parlamentních voleb, v nichž uspěli ti schopnější manipulátoři, ještě zdůraznila aktuálnost hry.