Miroslav Stoniš | Vladimír – archiv bulletinu 4/2015
Jsou přátelé, jež vídáme dvakrát či třikrát týdně, avšak přesto nevězí v naší hlavě nikterak pevně, a odstěhují- -li se či zemřou, platí o nich staré moudré přísloví, sešel z očí, sejde z mysli. Vladimír Macura zemřel před šestnácti lety. První dny a týdny poté, co byl pochován, jsem si nemohl namlouvat, že žije. Byl nezpochybnitelně mrtev a já jsem v tom spatřoval nespravedlnost nebes. Jak šel čas, Vladimír v mé hlavě ožíval a já jsem shledal, že je to přítel, který mi z mysli nesejde, byť se již nesetkáme, ježto se odstěhoval až přespříliš daleko. Dnes se spolu setkáváme často, nevedeme však učené debaty, jichž by byl Vladimír na rozdíl ode mne schopen, ale rozséváme kolem sebe blázniviny a vymýšlíme si příběhy, jež se nikdy nestaly. Že se nestaly? Tím lépe! S nikým si tak nerozumím v nesmyslech a paradoxech a nikdy nebývám tak ošlehán vichřicí fantazie jako právě při rozmluvách s Vladimírem. Kdo z nás dvou ještě stále žije a kdo je již na pravdě boží? Těžko při našich setkáních rozhodnout! Chechtáme se oba stejně, byť Vladimír poněkud decentněji, jak se sluší na PhDr. a DrSc. a nositele Státní ceny za literaturu. Naše první setkání rozhodně nebylo náhodné. Nemohu to dokázat, ale nedám si vymluvit, že v našem setkání měl prsty Apollón, nebo kdo to vlastně mezi bohy má na starosti literaturu. Jako dramaturg Domu kultury pracujících města Ostravy (bylo to mé první zaměstnání) jsem se nudil, jelikož nikdo po mně nic nechtěl a já jsem v kanceláři chytal lelky. Abych se od lelků odpoutal, vyzval jsem v programové brožuře Domu kultury mládence a dívky, kteří by se chtěli proslavit jako básníci a spisovatelé, aby se v určený den a hodinu hlásili u mne, já že jim už tu slávu zajistím. Přišli studenti, též učni, a bylo jich více, nežli jsem očekával, možná devět, možná deset, po padesáti pěti letech si to již nepamatuji. A přišel také Vladimír Macura! Tomu dveře do mé kanceláře otevřel Apollón, na kratinký okamžik jsem ho zahlédl, věřte mi, než opět zmizel na Olymp. Vladimírovi bylo šestnáct a jakkoli se netvářil sebejistě, bylo zřejmé, že si věří. Jak by ne, vždyť mu dveře do literatury otevřel samotný Apollón! A navíc měl před sebou na stole pokaždé hromádku básní, jež vždy stály za něco. Byly vtipné, rozmarné a hravé. Nikdo si neuměl tak hrát se slovy jako on. Náš kroužek začínajících autorů se scházel týden co týden, jeden každý jsme četli své verše či povídky, rozebírali jsme je a podrobovali kritice. Kdyby nás tak slyšel F. X. Šalda! Musím říct, že jsme se na ty schůzky těšili. Lidé bez talentu záhy odpadli a utvořilo se jádro talentovaných – Lydie Romanská, Vladimír Macura, Josef Frais, který se záhy stal proslulý svým bouřlivým životem a zaslouženě byl vnímán jako ostravský Villon. Ostatně Vladimír a Josef měli k sobě velmi blízko a brzy se spřátelili a udávali našim schůzkám tón. … více informací na KROS-11_web.pdf (krasnaostrava.cz)