Opomíjený náchodský fotograf Alexandr Skalický st. bude vystavovat v Ostravě
Vedoucí oddělení fotografie Moravské galerie Brno připravil pro ostravskou Fotografickou galerii Fiducia výstavu prozatím opomíjeného náchodského fotografa Alexandra Skalického st. K výstavě vychází katalog. Vernisáž se koná 26.5. v 18:00.
Alexandr Skalický, st. (*1932), fotograf, publicista, památkář. V 50. letech studoval AVU u prof. Vlastimila Rady. Fotografovat začal ve druhé polovině 50. let. V 60. letech se věnuje hlavně tématu výtvarníků a jejich ateliérů. První konceptuální fotografie začínají vznikat ve druhé polovině 70. let. Jako expert v oblasti památkové péče publikuje Skalický po celý život texty o památkové péči, výtvarném umění a o problematice kultury jako takové. Žije a pracuje v Náchodě.
„Alexandru Skalickému staršímu bude letos 82 let, ale zájem o jeho fotografie v podobě výstav a vstupu do sbírkových fondů důležitých domácích institucí přišel až nyní. Představa „debutujícího“ osmdesátníka je poměrně absurdní, ale z hlediska situace na domácí umělecké scéně má svou logiku. To cenné, co Skalický nabízí, začalo být totiž čitelné až díky změnám, v jejichž rámci se proměnily představy o uměleckém díle, autorovi a o pravidlech fungování jednotlivých uměleckých médií. Nejde samozřejmě o představy minulého režimu stran toho, jak správě žít nebo o jeho kulturní politiku. Nejde dokonce ani o to, že v éře reálného socialismu pracovala řada autorů ve více či méně vědomé rezistenci vůči vládnoucím poměrům. Dilemata, která z této skutečnosti vzešla nelze podceňovat, konec konců, otázky svobody uměleckého projevu, morálky a osobní odpovědnosti jsou od osoby Alexandra Skalického naprosto neoddělitelné. Nicméně to, k čemu se právě snažíme přiblížit, je spíš obecný problém nutnosti existovat v jasně definovaných kategoriích.
To se Skalickému příliš nedařilo. Když v 70. letech začal s inscenovanými zátišími „pro“ a „podle“, v nichž odkazoval na slavné osobnosti a na jejich dílo, byl prostředím tehdejší umělecké fotografie vnímán jako cizorodý prvek. Podobně dopadly v 80. letech i konceptuálně laděné instalace realizované v krajině. Byly nesrozumitelné a jako občanská aktivita snad i trochu podezřelé. Vytyčovat v terénu obří geometrické obrazce, pálit v noci ohně na sněhu, potápět zrcadla ve vodních tocích nebo z nich skládat na louce různé soustavy. Jaké to může mít důvody? A jaký smysl má zrazovat iluzivní podstatu fotografie zmateným zrcadlením nebo nabourávat žánrovou čistotu dětinskými experimenty. Základem seriózní výtvarné práce je přece objektivizace umělcova „fotografického vidění.“
Skalický prostě instinktivně spojuje a hledá nejlepší vyjadřovací možnosti média. Tvorba je pro něj v první řadě postojem ke světu a až potom k pravidlům umění. Právě tato hierarchie je ale předpokladem symbiózy tradičního a nového. Smysl pro krásu a harmonii, poetičnost a konvenční symbolika se ve Skalického obrazových sériích běžně setkávají s principy a formami vlastními konceptuálnímu umění.
Jako jev zasazený do historie je Skalického práce svědectvím, že to nejsou pouze revoluční činy, co má nárok na pozornost a uznání. Že střety koncepcí vykreslované vykladači umění v pojmech vítězství a porážek, vzniků a zániků mohou být docela dobře poměrně nedramatickými fúzemi. To sice příliš nevyhovuje militantnímu modelu historie umění, ale zase to více odpovídá realitě. Navíc přijetí této možnosti otevírá cestu k pozoruhodným tvůrčím výsledkům, jež se zatím nedočkaly vyššího posvěcení, ale nepochybně jim nechybí kvalita.“
Jiří Pátek