Pásmo věnované Jaroslavu Eriku Fričovi – archiv bulletinu 3/2019

Erikův život se dá připodobnit jízdě na horské dráze. Divoká jízda, avšak plná vnitřního klidu. Absolvent filozofické fakulty se z vlastního rozhodnutí vyučí číšníkem. Vydává samizdaty, organizuje bytové semináře, pečuje o dílo Jakuba Demla. Zakládá nakladatelství. Neúnavný organizátor, jenž naplňuje vlastní víru v  Boha ve vytváření společenství a  sdílení zvolených hodnot. Počátkem 90. let jej izoluje nemoc. Zámožný muž je znenadání bezdomovcem. Nepatří nikam a  současně všude. Svou bytost vztahuje veskrze k Moravě. K Olomouci, Ostravě, Brnu, naposledy ke Štípě u  Zlína, poutnímu místu, které si Erik, poutník a potulný dělník, sám zvolí k věčnému odpočinku. V posledních letech jsem jej vídal málo, o to více se mi vybavují vzpomínky na korespondenci z  počátku 90. let, později, na sklonku tohoto desetiletí, pak častá setkání v hospodách, plány na společné nakladatelství, síť antikvariátů a  galerií. Také dlouhé hovory osobní. Erik byl celým svým myšlením optimista, vizionářský plánovač, objevitel zapadlých talentů, realizátor krkolomných projektů. Nikdy si nestěžoval, neshazoval ze sebe vinu na druhé, naopak jako jeden z mála lidí, které jsem poznal, dokázal nést odpovědnost za své činy do detailních důsledků. Domů, k  Pánu, se navrátil přítel, zůstává básník, skladatel beatnických litanií. Již dlouho mě provází jeho verš, který nebyl tištěn: „Jediná naše jistota je, že všechno dobře dopadne.“ … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2019/10/KROS26-online-3-2019.pdf