Pavel Hruška | Ať kerysi rožne – archiv bulletinu 1/2014

Římský básník Prudentius na počátku pátého století ve svých písních opěvoval chvíli, ve které člověk zapaluje světlo. Pravidelně zažíhat světlo je dobré, protože prozařuje tmu, poutá oči i mysl, zklidňuje a očišťuje unavenou duši. Ale kdybychom se z raně křesťanského Říma skokem přes šestnáct století dlouhým přenesli až do světské ostravské současnosti, narazili bychom na verše místního folkového barda, lamentující v songu s příznačným názvem Zhasla lampa nad tím, že „to neni možne, ať už kerysi rožne…“ Když autor tohoto článku chodíval před lety do školy na Matiční ulici a následně na vedlejší gymnázium na ulici Šmeralově, pravidelně zaměstnávala jeho pozornost (ale i pozornost ostatních žáků a studentů) určitá stavební anomálie. Nalézala se na budově Ekonomické fakulty VŠB, stojící na křižovatce zmiňovaných ulic. Z její zadní fasády, z jinak rozlehlé a prázdné stěny, vyčnívala do prostoru asi sedm metrů nad zemí malá římsa na ozdobných konzolách a tak nějak podivně, nepatřičně a nepochopitelně trčela odtud do okolního světa. Na téhle „zapomenuté římse“ se nenacházelo nic, vůbec nic a venkoncem působila spíš jako nějaký bizarní ostrov, poslední záchytný bod či výstupek, fantaskní útočiště veliké akorát tak pro jednu jedinou bytost. Bývala tehdy pro nás čas čímsi magickým, co vzrušovalo, dráždilo a rozněcovalo naši obrazotvornost. Čas od času jsme na ni pohlíželi z oken gymnázia a řešili zásadní otázky typu: „Co bys dělal, kdyby ses tam na té římse ocitl?“ Spolužákovi Skovajsovi se dokonce jednou v noci zdálo, že na ní doopravdy stál – následující den dostal ve škole čtyři pětky a otec mu zakázal na čas s námi kamarádit. Buď jak buď, ani ve snu nás tenkrát nenapadlo, co se jednou s oním prostorem bude dít. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2014/03/KROS-01_2014_web.pdf