Pavel Hruška | Jaroslav Žila – 2/2017

Jaroslav Žila patřil k básníkům a literárním tvůrcům, jejichž talent se mohl naplno rozvinout až ve svobodných polistopadových poměrech. Žilovy předrevoluční texty byly známy jen nevelkému okruhu jeho ostravských přátel, v 90. letech pak pronikly i k širší čtenářské veřejnosti. Debutoval v roce 1994 sbírkou Drápy kamenů (Sfinga), poté následovaly další knihy poezie: Nejstarší žena vsi (2000, Host; její součástí jsou i některé verše z jeho prvotiny), Tereza a jiné texty (Votobia, 2003) a sbírka V hrudi pták (Host, Protimluv 2010). Básně a prózy otiskl v řadě renomovaných literárních časopisů a periodik (Host, Weles, Revolver Revue, Tvar, Protimluv aj.), spolu s fotografiemi Viktora Koláře se verši podílel na výsledné podobě mimořádné monografické publikace Ostrava – Obležené město (Sfinga, 1995), která vznikla na zakázku ostravského magistrátu (tehdejší radniční politici posléze toto výjimečné dílo „uzamkli do trezoru“, neboť se jim jevilo jako málo honosné a reprezentativní). Psal texty pro ostravskou art-rockovou kapelu Kazachstán, na sklonku loňského roku pak vydal knížku povídek Nikdo tady není (Protimluv). Žilova osobitá poetika vydatně čerpala z rodových pout, osudů a tradic stejně jako ze sepětí s drsným krajem beskydských hor, kde žili (a snad ještě stále žijí) plebejští, houževnatí, samorostlí jedinci, příležitostní hrdinové jeho textů: svérázní solitéři s projevy furiantské vzpoury i trpělivé pokory. Ukotvenost v rodné krajině a historii vlastních předků u tohoto básníka (jednou v hospodě vzpomínal, že jako malý s oblibou sedával v horské chalupě pod velikým stolem, pod nímž naslouchal vyprávění dospělých) tak nějak logicky a zcela přirozeně vyústila do přesného a úsporného výrazu s kromobyčejným citem pro syrový, symbolický detail. Snad by jeho poezii šlo v nadsázce trochu připodobnit pouti horskou krajinou: jeden dva nádechy, šetřit slovy a silami… Jazyk Žilových básní je prost všech „extravuřtů“, okázalých řemeslností, zdobných figur či metafor, své texty autor strouhá „na kost“, vědom si skutečnosti, že v dobré básni nic nechybí ani nepřebývá a že vlastně roste a vzniká sama od sebe. Je jisté bytostné a uhrančivé (a pro čtenáře uvěřitelné) pobratimství mezi životem a slovem v těchto verších, něco až organicky přímočarého a samozřejmého, co tyto motivicky sevřené „verše-záseky“ jednotného stylového ladění směruje k výslednému pocitu, že z dobré básně hodně bolí ruce. … více informací na kros-17_web.pdf (krasnaostrava.cz)