Pavel Hruška | Pan Svoboda – archiv bulletinu 3/2014

Čtrnáctého července 2008 dotlouklo srdce Jana Svobody. Odešel dvaasedmdesátiletý historik, vzdělaný člověk pronásledovaný komunistickým režimem – za mřížemi si z politických důvodů odseděl více než dva roky a i mimo vězení mu byl ztrpčován život. Ač výborně ovládal několik světových jazyků, vládnoucí systém mu znemožnil jakoukoli smysluplnou práci: byl zaměstnán na výměníkové stanici a později bezmála živořil z mizerného důchodu. Znal jsem ho poměrně dobře, už od svých raně gymnaziálních let. Jako středoškolský spolužák a kamarád mého otce chodíval často k nám domů a během let se stal naším dobrým rodinným přítelem. Rozuměl si se všemi, cítil se u nás příjemně a jeho návštěvy získaly časem jakýsi zaběhaný scénář: po úvodní konverzaci a maminčině pohoštění (které si vždy náramně pochvaloval) se obvykle otevřela láhev vína či fernetu a vedla se řeč, v níž s postupem večera kromě jiných témat mívala svá místa i „literární okénka“ (to obvykle nezaměnitelným způsobem, sonorním hlasem a s humorným nadhledem recitoval pasáže z klasických básnických textů). Ze všeho nejraději ale vášnivě komentoval společenské dění a aktuální politické události. Vlastně především díky němu jsem se (a myslím, že bratr také) dozvěděl, že v Paříži vychází časopis Svědectví, že existuje bytové divadlo, že v socialistickém Československu proběhly soudy s nezávislými literáty. Půjčoval nám čas od času nějaké ty „protistátní tiskoviny“ a „závadnou literaturu“, pamatuji si i na strojopisy básní Ivana Blatného či texty Václava Havla. Nebýt „pana Svobody“ (tak jsme mu s bratrem říkali), nevěděl bych tehdy, že existuje básník Zbyněk Hejda – komunistické čítanky a literární učebnice jeho jméno (stejně jako mnoha dalších) neuváděly. Jednou k nám přinesl i rozsudky ze svých procesů – dodnes si pamatuji na obecný údiv a zděšení z toho, na základě jakého škváru lze člověka poslat do vězení… S otcem pravidelně pořádal setkávání jejich gymnaziální třídy. Podle vyprávění to vždy probíhalo jako takové oduševnělé, sympaticky starosvětské dýchánky – svá setkání spolužáci pokaždé zahajovali sborovým zpěvem pasáže ze Smetanovy opery Braniboři v Čechách: „Udeřila naše hodina…“ (několikrát zazněla i z balkonu tehdejšího DK VŽKG!). … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)