Pavel Hruška | Slova náhle nejsou tu… (K nedožitým šedesátinám Jaroslava Žily) – archiv bulletinu 2/2021

Když se před více než čtyřmi lety, v dubnu 2017, početný zástup ostravských umělců, přátel a kamarádů loučil na vítkovickém hřbitově se spisovatelem Jaroslavem Žilou, panovalo zimní počasí a ostrý vítr přivál odkudsi od Beskyd husté a tmavé mraky, z nichž na pohřební hosty hojně padaly velké sněhové vločky. Jako by nějaká neznámá síla toužila všem zúčastněným připomenout, že básník a jeho rod pocházeli z drsné a nehostinné krajiny beskydských hor, které Jaroslav nade vše miloval a jež se mu staly jakýmsi fundamentem existence. Svůj život prožil v Ostravě (vyjma vysokoškolské olomoucké epizody), tady bydlel a byl zaměstnán, ale ve volných chvílích, pokud možno co nejčastěji, zajížděl na Morávku, kde vlastnil chalupu po předcích – tam se bytostně cítil být doma, chodil po lesích a kopcích, kácel stromy, navštěvoval sousedy a naslouchal jejich historkám, četl si a psal verše. Básně Jaroslava Žily nezapřou skutečnost, že jejich tvůrce vyrostl z poctivého horského kořene, na který nikdy nezapomněl, ač ho osud „na umístěnku“ namísto přírodních krás trvale poslal do industriálního prostředí moravskoslezské metropole. Ve svých verších tematizoval historii vlastního rodu, zkušenosti, tradice a životní příběhy spjaté s beskydskou krajinou, v níž se člověk musí potýkat s řadou nesnází a trýzní, ale kde zažije i spoustu výjimečných krás. Hory zkrátka významně ovlivnily poetické ladění i stavbu jeho veršů. Nikdy nenáležel k básníkům libujícím si ve zdobných figurách a grandiózních „extravuřtech“, naopak jeho texty pokaždé tendovaly k lakoničnosti sdělení a k výrazové oproštěnosti – širokoúhlé obrazné scenérie či kaskády opulentních metafor k vlastní tvorbě nepotřeboval, účelně je nahradil syrově věcným, avšak básnicky přesným pojmenováním (na horách se šetří dechem, tedy i slovy…). Veršové miniportréty předků a beskydských starousedlíků opřel třeba jen o jediný charakteristický detail či určující životní zkušenost – vznikaly tak drobné a sugestivní podobizny samorostlých furiantů a solitérů, houževnatě vzdorných i smířlivě pokorných obyvatel hor. Půvabem jeho básní je i jistá nestrojenost, neliterárnost: Žilovy verše jako by vznikaly „rukodělně“, manuální prací, která se příliš neodlišuje například od sekání dřeva a je tak nějak neoddělitelně nablízku vědomí limitu tvůrčích možností a marnosti básnického údělu: „Chci jedinou chvíli zachytit / slova náhle nejsou tu…“ … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS33-online-verze.pdf