Pavel Zatloukal | K ostravské secesi – archiv bulletinu 4/2020

Architektura velkého světa vstoupila do novodobého ostravského prostředí s mužem, který usiloval o zásadní reformu urbanismu doznívajícího historizujícího století. Vídeňan Camillo Sitte věnoval Ostravě pozornost celé desetiletí až do své smrti v roce 1903. Zatímco půdorys nového města Přívozu nakreslil na základě racionálních pravidel odvozených až z antiky, u dalších úkolů – regulačních plánů Moravské a Slezské Ostravy i Mariánských Hor – postupoval jinak, s respektem k organicky, přirozeně rostlé síti ulic, ale rovněž polních cest a pěšin. V prvním případě se ohlédl dozadu, v těch dalších vizionářsky vzhlížel daleko kupředu. Nové formy fin de siècle však pronikaly do dosud provinčního souměstí z určujícího vídeňského kulturního centra i jinak. Přední představitelé nového architektonického hnutí monarchie, Otto Wagner a Joseph Maria Olbrich, začínají v roce 1898 formovat průčelí svých činžovních paláců sice stále v základních obrysech odvozených z italské renesance, ale historizující aparát nahrazují zcela novým dekorem. Odvracejí se od vyčerpané historizující slohové zásobnice a pokoušejí se o obrodu návratem ke dvěma základním prazdrojům, k přírodě a k ženě. Na jejich průčelích začínají zpod korunní římsy rašit listoví, květy, plody provázené ženskými tvářemi – jednou vtěleními panenské nevinnosti, jindy coby femme fatale. Jejich bohaté kadeře splývají k nerozeznání s florálním doprovodem. Návrat na počátek je ale také triumfem mládí. Ne nadarmo nesmějí scházet zlaté vítězné vavřínové věnce, které jen umocňují povzneseně slavnostní náladu počátku nového věku. Nad omrzelým cynismem přestárlého historismu triumfuje mladé umění se vší krásou i etikou. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS31-online-verze.pdf