Petr Šimíček | Příbuzní odsouzených jako oběti v pozadí – archiv bulletinu 4/2020

Před několika týdny se mnohým splnil sen, dlouholeté přání. Především politickým vězňům komunistického režimu a žijícím příbuzným jeho obětí. Ale také zasvěcenému okruhu přátel, ve kterém jsme v průběhu let rozprávěli o tom, co se v budově Čapkovy sokolovny dělo v 50. letech minulého století a co na jejích zdech stále chybí. A co můžeme udělat pro to, aby se to změnilo. Výsledkem našich úvah a konkrétních kroků je originální varianta pamětní desky, vlastně pamětní nápis, vycházející přímo z omítky, ze zdi, jako naléhavá připomínka soudního divadla. Ostudného představení režírovaného komunistickou mocí, které přineslo ve finále desítkám odsouzených v monstrprocesu Buchal a spol. ponižování, věznění na dlouhá léta, čtyřem z nich pak trest absolutní. Čapkova sokolovna teď po letech mlčení konečně promluvila. Když jsme promýšleli znění textu pro chystanou pamětní desku, stáli jsme před nelehkým úkolem. Jak připomenout málo známou historii největšího politického procesu na Ostravsku, vybrat ty nejzásadnější faktické informace a zároveň poukázat na absurditu konání soudního divadla v tělocvičně, kterou režim předtím ukradl sokolům. To vše v několika strohých větách. Po mnoha variacích a dlouhém zvažování každého slova jsme nakonec dospěli k výslednému textu. Cítili jsme ovšem, že nemůžeme vzpomínat jen na oběti justiční zvůle, ale rovněž na ty, na něž dopadla nenávist komunistického režimu „v druhé řadě“. Na rodiny souzených, zavřených a popravených. Především na manželky (zavírali především muže), manžele (pokud byla ve vězení žena), jejich děti, další příbuzné a těžké rány osudu, které všechny z jmenovaných zasáhly. Proto jsme text pamětního nápisu uzavřeli větou „utrpení nespravedlivě souzených a jejich rodin nás zavazuje k tomu, abychom nezapomněli“. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS31-online-verze.pdf