Pořád jsme „lapkové“. S husitským farářem a výtvarníkem Lumírem Čmerdou rozmlouval Jakub Ivánek
Lumír Čmerda se stal v posledních desetiletích osobností v Ostravě téměř zapomenutou a ani jeho základní životní údaje spojitost s naším městem neprozrazují. Narodil se v roce 1930 v Plzni, na reálném gymnáziu maturoval v Praze roku 1950 a v roce 1954 tam absolvoval Husovu teologickou fakultu Československé církve. Jako husitský kněz působil velmi dlouho u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a v Praze dosud žije. Tzv. zlatá šedesátá však strávil v Ostravě jako výtvarník. Zde se (v podstatě v důsledku nepřízně tehdejšího režimu) obrátil k výtvarnému řemeslu (jemuž se mimochodem věnuje dodnes) a následně se stal významným spolutvůrcem ostravské kulturní sféry, kterou ovlivňoval z pozice propagačního výtvarníka Parku kultury a oddechu na Černé louce a později výtvarníka Útvaru hlavního architekta města Ostravy. V minulém čísle bulletinu jsme si připomněli jedno z jeho ostravských děl – kašnu před zábřežským kinem Luna, která snad brzy projde renovací a bude pro budoucnost zachráněna. Totéž se bohužel nedá říci o několika vyřezávaných reliéfech pro interiéry ostravských institucí a podniků, které většinou na přelomu tisíciletí z tváře města zmizely, někdy dokonce beze stopy. Ve snaze vrátit Lumíra Čmerdu do povědomí Ostraváků vznikl tento rozhovor, který však překvapivě neodkrývá jen jeho osobní peripetie, ale nabízí čtenáři bulletinu také plastický obraz fungování kulturních a výtvarných institucí v době 60.–70. let minulého století. A může to být čtenář, jemuž jsou tyto řádky historickým dokladem, nebo ten, který si při nich zavzpomíná na Ostravu svého mládí. Pane Čmerdo, nejste původem Ostravák. Čtenáře Krásné Ostravy tedy bude zajímat, co Vás kdysi do Ostravy přivedlo. Ihned po dokončení studií na Husově teologické fakultě jsem se oženil se svou spolužačkou. Tehdy platilo něco, co si dnešní mladí lidé nedovedou ani představit – úřady vždy samy rozhodly o příslušném umístění absolventů vysokých škol. Moje žena, pocházející z jihomoravského Kyjova, byla ustanovena na první farářské místo do Vratimova u Ostravy. Tak jsem se i já ocitl ve Slezsku. Absolventi teologických fakult tehdy nesměli být před nástupem základní vojenské služby jmenováni na faru. Proto jsem sám nenastoupil na žádnou faru, ale jako brigádník u Pozemních staveb Gottwaldov jsem ve Vratimově po tři měsíce kopal základy k další bytové výstavbě. Protože jsem byl odveden v Kyjově, musel jsem tam i rukovat. Bylo snad trochu úsměvnou hříčkou osudu, že jsem během čtyřiadvaceti hodin absolvoval cestu vlakem z Ostravy přes Kyjov, abych skončil na nádraží v Karviné. Vojenští páni mne totiž, zřejmě jako nebezpečného ideologického diverzanta, poslali k „černým baronům“. Znamená to tedy, že jste strávil vojnu v dolech? A co následovalo pak? Vojnu jsem si odkroutil opravdu celou na karvinských šachtách. První rok na dole Mír, druhý na šachtě Doubrava. Již během prvního měsíce zahynuli pod závalem dva vojáci od naší roty. Byl to děsivý zážitek. Poprvé jsem byl postaven před skutečnost, že někdo, s nímž jsem jeden den seděl v jídelně u stolu, byl druhý den definitivně pryč. Byly však i mnohem příjemnější skutečnosti. Občas jsem donesl pár kreseb do závodního časopisu Hlas míru, vydávaného mladým ostravským novinářem Lubošem Calábkem. S ním jsem se pak přátelil po celou dobu své ostravské existence.Konec mé vojančiny byl neslavný. Na jaře roku 1956 jsem onemocněl angínou. Útvarový zdravotník byl v civilu veterinář a podle toho také léčil. Na moji angínu se mu zdála dostatečná jediná injekce penicilinu. Revmatickou horečkou mi otekly všechny klouby a já skončil v posádkové nemocnici. … více informací na KROS-06_web.pdf (krasnaostrava.cz)