Radoslav Daněk | Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva – archiv bulletinu 2/2015

Okupace českých zemí, zahájená na Ostravsku již 14. března 1939, a události následující v letech druhé světové války způsobily definitivní rozpad konfliktního společenství majoritního českého obyvatelstva a jeho německých spoluobčanů. Zejména brutální policejní teror (tzv. gestapismus), páchaný na civilním obyvatelstvu, způsobil vyhrocení nenávisti Čechů vůči Němcům, kteří byli jako národní celek viněni z rozpoutání válečného konfliktu i nacistické zlovůle. Vojenská kapitulace Německa s sebou zákonitě přinesla živelnou explozi nahromaděných protiněmeckých nálad. Většina z původních více než šestadvaceti tisíc ostravských Němců, představujících zhruba pětinu celkového počtu obyvatel Moravské Ostravy, opustila město v prvních měsících roku 1945 ze strachu před blížící se frontou a očekávanou mstou ze strany vítězů. Zůstalo zde asi jen šest tisíc starousedlíků, kteří se stali terčem nacionální odplaty a prostředkem k uvolnění potlačovaných frustrací české části společnosti. Mnozí z těch, kteří včas neodešli, byli lidé staří či nemocní, ženy s dětmi; někteří se naivně domnívali, že pokud se osobně ničím neprovinili, nemůže se jim nic stát, jiní nedokázali opustit svůj domov. Byli však mezi nimi také nacisté, příslušníci ozbrojených složek a představitelé okupačního režimu, kteří se v době války dopouštěli zločinů. Krátce po skončení války v Evropě se objevily první nezdařené pokusy o veřejné lynčování Němců v ulicích Ostravy. Protiněmeckou hysterii propagandisticky stupňovaly na svých stránkách zvláště noviny Nová svoboda, krajský tiskový orgán Komunistické strany Československa, které se úspěšně dařilo přetavit německou otázku ve zdroj politického kapitálu. Ta část veřejnosti, která se k německému obyvatelstvu stavěla smířlivěji, byla pod velkým tlakem, neboť jakákoliv snaha zastávat se Němců nebo jim pomáhat byla označována za národní zradu a byla dokonce chápána jako trestný čin. V tomto duchu se nesly také rozkazy velitelství uniformované Národní bezpečnostní stráže (NBS) v Ostravě ze 17. a 18. května 1945 vyzývající k zatýkání německého obyvatelstva. O měsíc později proběhl první tzv. divoký odsun, při němž byl pod dozorem československé armády vypraven ze Slezské Ostravy pochod 1260 Němců na Krnovsko ke státní hranici, kde byli ponecháni svému osudu. Všichni Němci, ale často i jen ti, kteří byli za Němce např. z jazykových důvodů mylně považováni, byli internováni v táborech, zbaveni občanských práv (na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.), přikázáni k nucené práci (dekret č. 71/1945 Sb.) a majetkově vyvlastněni (dekret č. 108/1945 Sb.). To vše bez ohledu na míru osobního provinění, na základě presumpce viny a kolektivní odpovědnosti. Výjimku tvořili pouze antifašisté a částečně osoby z národnostně smíšených manželství. Němci, kteří se dosud nacházeli v Ostravě, byli podrobeni mimořádným restriktivním opatřením a nařízením, podobným těm, která nedlouho předtím uplatňovala nacistická moc ve vztahu k Židům: starší šesti let museli nosit potupné označení písmenem „N“, nesměli užívat veřejných dopravních prostředků, navštěvovat veřejné místnosti a sady, vycházet po 20. hodině z bytu, nakupovat v obchodech mohli pouze hodinu před zavírací dobou, nesměli vlastnit rádio, telefonovat, jezdit na kole apod. Také další formy a nástroje perzekuce byly převzaty podle nacistického vzoru, aby tak dobově determinované pojetí spravedlnosti dalo Němcům zakusit toho, co sami chystali druhým. … více informací na KROS-09.pdf (krasnaostrava.cz)