Recenze na ostravského Lohengrina v květnových Hudebních rozhledech

Přečtěte si zajímavou recenzi Karly Hofmannové z Hudeních rozhledů na operu  Richarda Wagnera Lohengrin, kterou  nedávno uvedlo Národní divadlo moravskoslezské.

Výročí v Ostravě oslavili Lohengrinem, Karla Hofmannová | Hudební rozhledy, květen 2013

Letošní dvousté výročí narození operního skladatele Richarda Wagnera si připomíná mnoho operních domů. Učinilo tak i Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a sáhlo po bájném romantickém příběhu rytíře s labutí, Lohengrinovi. K realizaci přizvalo vedení opery mladého režiséra a šéfa Opery Národního divadla v Praze, Rocca. Ten je autorem i scény a spoluautorem kostýmů, což zaručilo jednotný ráz inscenace. Kdo se bál, že mladý režisér přistoupí k dílu až příliš extravagantně, byl zklamán. Jednoduchost, grácie a dualita, to jsou základní principy, se kterými režisér pracuje. Staví příběh i scénu na boji protikladů, dobra a zla, pohanství a křesťanství, bílé a černé, pravdy a lži. Pracuje se zkratkou, se symboly a zasazuje příběh do jakéhosi antického starověku, tedy romantika ani rytírna se nekoná. Celkový výsledek je překvapivě konzistentní a čistý, přímočaře sdělný.
Dobře působí scéna, s bílým kruhem uprostřed jeviště, polokruhovým bílým horizontem ze zavěšených bílých koulí a s obrovským diskem, visícím z provaziště, jednou zlatým, jindy černým, celistvým či jen polovičním. Dominantou scény je na vysoký podstavec posazená postava krále Jindřicha, připoutaná na trůn na zem splývajícím rouchem. Atributem krále jsou spojené labutí perutě na dlouhé holi, které zdobí všechny kostýmy králových věrných, meče, a dokonce i čela obou sólistek.

Žádné popisnosti, žádné reálné rekvizity, jen meč. Ani labuť tu není…. Lohengrin jen naznačuje jemnými pohyby rukou, že připlul. Sbor v bílých kutnách v kápích (jsou oboustranné, později jsou černé) zpívá svatební pochod a často chodí bezúčelně kolem dokola scény. Elsa je v bílém rouchu, Ortrud je od druhého jednání, kdy odhaluje své záměry, v černém, v posledním jednání v bílém a v černém je naopak Elsa a sbor. Vztahy mezi postavami nejsou reálné, jsou bezkontaktní a konají jen symbolicky. Pohybují se zády přitlačenými k sobě, klaní se do světových stran, Ortrud při obžalobě Lohengrina ho zezadu objímá a ten je bezmocný, stejně tak Ortrud objímá na konci Gottfrieda a donutí ho zůstat. Proč ale vítězí na scéně Ortrud, zatímco Elsa padá mrtva k zemi, když Lohengrin odjíždí, není z inscenace jasné. Vítězí pohanská kouzla? Barevnost a změny scény obstarává světlo, střídá se podle nálady bílá, zlatá, modrá, rudá… Tato symbolika navozuje napětí, pokud je dotažená, občas však působí bezmocně. Nedobře vizuálně působí rozcuchaný účes Ortrud již od počátku opery a podivné jsou i jakési přilbice sólistů i sboru na hlavách, někdy bílé, někdy černé. Telramund vzbuzuje rozpaky poněkud asijským kostýmem i parukou.

Mnohem silnější stránkou opery je hudební nastudování a provedení. Dirigent Robert Jindra dává do hudby napětí a vykresluje fráze do vyklenutých oblouků, má je pečlivě vystavěné a promyšlené. Výborně vycházejí chvějivé pianové části, dává pozor na možnosti zpěváků a nechá orchestr plně vyznít v mezihrách. Sborové scény nastudované Juriem Galatenkem jsou impozantní, hutné, hlasy vyrovnané, jen občas někoho zradí intonace, když přežene nadšení. Celkový hudební dojem je však opulentní a interpretům nechybí entuziasmus. Premiérové obsazení muselo bojovat s mnohými nepřízněmi. Peter Mikuláš v roli krále Jindřicha měl roli přísně statickou a trvale zapíchnutou v zadním plánu jeviště, odkud mu k divákům doletěla jen polovina hlasu. Maida Hundeling, německá sopranistka, zpívala Elsu z Brabantu hutným a plným hlasem, zpočátku ho pečlivě uvolňovala a barvila, pak postupně nechala hlas ztvrdnout, a připravila se tak o procítěnost a barvu, zato se nenechala překrýt orchestrem. Přesto byla její Elsa přesvědčivá a niterná. Tomáš Černý v úloze Lohengrina překročil svůj obor a mohlo by to být vybočení nebezpečné. Hlas zpočátku zněl volně s kovovou špičkou a byl nosný, postupně ztrácel barvu a schopnost legata a nedotahoval intonaci, působil násilně, zejména ve výškách. Polská sopranistka Therese Waldner již prvními tóny přesvědčila, že jí role Ortrud sedí, hlas je temný a plný, výšky lehké, přitom silné a nosné. Program omlouval indispozici a již ve druhém dějství bylo znát, že je opravdová a že pěvkyně hlas ovládá s maximálním vypětím. Přesto dozpívala se ctí a s úspěchem a svou vstřícností umožnila premiéru, neboť její alternantka Eva Urbanová roli před časem pro závažné onemocnění vzdala. Jakub Kettner se v roli Friedricha z Telramundu držel statečně, tvořil mohutné a barevné tóny, které by si zasloužily poněkud větší dechovou oporu. Přesto byl mužnou a přesvědčivou postavou. Dobře vyzněla i postava Hlasatele v podání Aleše Jenise, dal mu zvučný a nosný témbr.

Přes všechna premiérová úskalí se ostravské opeře podařilo vzdát hold Richardu Wagnerovi Lohengrinem důstojným a přesvědčivým a ke spokojenosti diváků, kteří vyjadřovali dlouho svoji vděčnost za kvalitní představení.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Robert Jindra, režie Rocc, scéna Rocc, kostýmy Rocc a Marie Vosmíková, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 7. 3. 2013.

 

Zdroj: http://www.hudebnirozhledy.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=2304loheng