Roman Polách | Báseň jako problém jedinečnosti lidské existence čili K problému autorství u Ondřeje Hložka – archiv bulletinu 3/2021

Jorge Luis Borges v jedné ze svých nejslavnějších povídek, Autor Quijota Pierre Menard, pojednává o spisovateli, který se zhostí nelehkého a celoživotního úkolu, jímž poznamená nejenom dějiny literatury, ale rovněž dějiny myšlení – přepíše, respektive znovu napíše „devátou a třicátou osmou kapitolu první části Dona Quijota a zlomek kapitoly dvaadvacáté“.1 Borges, respektive vypravěč této povídky, reprodukuje Menardovo promýšlení tohoto vskutku odvážného nápadu, aby bylo možné opravdu psát jako Cervantes: „Zprvu ho napadla poměrně jednoduchá metoda: Naučit se dobře španělsky, znovu si vštípit katolickou víru, bojovat proti Maurům nebo Turkům, zapomenout evropské dějiny od roku 1602 do roku 1918, být tedy Miguelem de Cervantes. […] Stát se nějakým způsobem Cervantes a vytvořit Quijota mu nepřipadalo tak obtížné – a proto ani ne tak zajímavé – jako být i nadále Pierrem Menardem a pomocí zkušeností Pierra Menarda vytvořit Quijota.“2 Vypravěč pak poučeně srovnává původní Cervantesův text s Menardovým „přepisem“: „Menardův fragmentární Quijote je i přes tyto tři překážky jemnější než Quijote Cervantesův. Cervantes neohrabaně staví do protikladu k smyšleným rytířským příběhům ubohou, provinciální realitu své země. Menard si za ‚realitu‘ volí zemi Carmen ve století Lepanta a Lope de Vegy.“3 Onen přepis je tedy navýsost tvůrčí činností, neboť si autor intencionálně vybírá historické období, vůči kterému z dnešní perspektivy vzniká významotvorné napětí: „Stejně podivuhodné je povšimnout si blíž jednotlivých kapitol. Prozkoumejme například XXXVIII. kapitolu prvního dílu, ‚která pojednává o neobyčejném proslovu dona Quijota o válečnictví a vědách‘. Je známo, že don Quijote (podobně jako Quevedo v analogické a pozdější pasáži z Hodiny všech) rozhoduje spor v neprospěch věd a přiklání se na stranu válečnictví. Cervantes byl vysloužilý voják, jeho postoj je pochopitelný. Ale že tu mlhavou sofistiku opakuje don Quijote Pierra Menarda, současníka spisu Zrady vzdělanců a Bertranda Russella!“4 Konečně rozdíl tedy není pouze v historické realitě, fikčním světě, filozofickém kontextu, ale – podivte se – rovněž ve stylotvorné práci: „Výrazný je také protiklad mezi styly. Archaizující styl Menardův – byl to koneckonců cizinec – je poznamenán určitou strojeností. Jinak je tomu u stylu jeho předchůdce, který nenuceně psal běžnou španělštinou své doby.“5 Vypravěč tedy konstatuje, že je Menardův fragment „nekonečně bohatší“ na základě výše zmíněných problémů a rovněž na základě toho, že je mimo jiné obohacen o zakládající mnohoznačnost svými neustálými dvojsmyslnostmi, jež probíhají mezi pretextem a Menardovým „originálem“. Borgesova hravá povídka je nejenom chytrou polemikou s výkladem originality díla, s neměnnou instancí autora, ale navazuje na dekonstruktivní postmodernistické myšlení druhé poloviny dvacátého století. V tomto myšlení jde především – velice zobecněně řečeno – o problematiku „pravdy“, o kategorii jakéhosi privilegovaného významu. … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2023/02/KROS35-online.pdf