Roman Polách | Všechno bylo naopak a všechno bylo správně – archiv bulletinu 2/2020

Před dvěma měsíci uplynulo deset let od okamžiku, kdy zemřel Jan Balabán, po mém soudu vedle Jana Čepa největší povídkář české literatury. Jan Balabán vyrůstal v Ostravě od útlého dětství, vystudoval zde gymnázium a po absolvování češtiny a angličtiny na univerzitě v Olomouci se vrátil zpět do Ostravy, aby tady překládal pro průmyslové kolosy a aby pak mnohdy překládal svůj vztah k životu mezi hrozivými mechanismy tohoto města, mezi hrozivými mechanismy, které fungují mezi jeho lidmi. Balabánův vztah k Ostravě byl v jeho díle ambivalentní – Balabán obrazně pojmenoval Ostravu velmi expresivně jako „hořící hnízdo“ a později se v jedné ze svých povídek inspiroval právě Surůvkou, jenž viděl Ostravu jako mucholapku – jestliže chce člověk z Ostravy utéct, bude to jedině za cenu ztráty duše: „Svobody lze dosáhnout jen za cenu odtržení končetiny. Uvědomil jsem si souvislost tohoto děje s mým vztahem k rodnému městu, proklínám je, nenávidím a opovrhuji jím, a na druhé straně mám strach, že definitivní pokus o odtržení se z tohoto místa by znamenal vytržení mého jádra – duše.“ Jistá nedůvěra k tomuto místu u Balabána přetrvávala již od dětství, jak také psal v knize Jsme tady: „Nádraží Ostrava- -Svinov pomalu ujíždělo zpět a s ním i všechno to nepřátelské, čemu malý Hans říkal Ostrava.“ Na druhé straně této ambivalence ovšem stála fascinace Ostravou, její zraňující krásou, kterou uměl zachytit nejenom v její bezprostřední surovosti a syrovosti, ale také bez nadsázky i ryze básnicky: „Veliké slunce viselo za kopcem jako podivný plod naložený v jedovatém sirupu.“ Vývoj próz Jana Balabána můžeme vnímat nejenom oním neustálým překrýváním povídkového a románového tvaru, o němž se ještě zmíním, ale právě například prostřednictvím jeho imaginativnosti, skrze schopnost obrazně zachytit předmětný svět v jeho až básnické mnohotvárnosti. První Balabánova kniha Středověk je ještě plná imaginativního vidění, je to kniha založená na prolínání snu a „skutečnosti“, pohybujeme se zde ve snových, surrealistických, mnohdy kafkovských, až mytických časoprostorech, v nichž je nejdůležitější souboj světla a temnoty. Světlo se stane průvodním motivem celé Balabánovy tvorby a je symbolicky příznačné, že jeho první kniha začíná právě výpovědí: „Povídej mi o světle.“ Postupně se Balabánova imaginativnost ztlumila a přesunula se do oblasti oné poetizace existenciálního prostoru, do tvůrčího gesta, v němž se spojovalo ono přesné vidění napětí mezi krásou a surovostí: „Ta drnčící pila, napjatá ráno před chalupou. Bláto se leskne, studené kameny, studené kmeny. Od huby pára. Život na ocelových zubech v obnaženém ranním slunci.“ Ono postupné zbavování se tohoto poetického vidění světa – ať už v románech či v povídkách – nevymizelo úplně – přijde mi, že se v průběhu Balabánova tvůrčího vývoje převtělilo do velice konkrétního a zároveň neuvěřitelně průzračného zaznamenávání lidské existence: „Blues, jedině blues, to je to, co postavíš mezi sebe a svoji smrt. Není žádná naděje, na tvé situaci se nic nezlepší, jenom o ní zpíváš a to znamená, že ještě žiješ.“ … více informací na http://www.krasnaostrava.cz/wp-content/uploads/2021/08/KROS29-online-verze.pdf