Smutný příběh jedné památky – Městská jatka v Ostravě
Areál bývalých městských jatek v Ostravě je jako jeden z mála u nás umístěn v blízkosti centra města, což v minulosti přinášelo komplikace pro blízké okolí. Po ukončení provozu jatek a přemístění provozů do vhodnější lokality je poloha původního objektu vůči centru města velkou výhodou a nabízí široké pole možností, jak objekt, navržený ve výrazném architektonickém stylu, využívat. Bohužel v dnešní době, kdy vládnou peníze nad rozumem, zůstává památka nevyužita a tak pomalu chátrá.
Období 1880 – 1896
Koncem 19. století byla situace v Moravské Ostravě téměř krizová. Jelikož město nemělo vybudovanou kanalizaci a řezníci poráželi dobytek lokálně, tedy v jednotlivých staveních, docházelo k velmi nevyhovujícím hygienickým podmínkám na ulici. Veškerý odpad z porážky totiž stékal po cestách, mísil se se špínou a výsledkem toho byl zápach linoucí se celým městem. Tuto nepříznivou situaci se město snažilo vyřešit návrhem na vybudování centrálních jatek, které by umožnily koncentrovanou porážku dobytka v jednom místě a neznečišťovalo se tak celé město odpadem. Původní návrhy počítaly s lokalitou bývalého mrchoviště na místě zvaném „Cingl“ (zhruba dnešní Nová Radnice). Dále přicházelo v úvahu využití bývalého uzenářského závodu, který nabízel možnost využití stávající technické infrastruktury – zejména šlo o chladící zařízení – chladírny, o jejichž nutnosti v jatkách se přesvědčili úředníci na služební cestě v Těšínských jatkách. Zde právě chladící zařízení chybělo, což velmi limitovalo možnosti porážky, skladování a odbytu masa. Nakonec ovšem byla vybrána lokalita dobytčího trhu s hostincem poblíž Stodolní ulice. Roli hrála zejména větší vzdálenost od centra města v kombinaci s ideální polohou u Frýdlantské dráhy. Stáj stávajícího hostince byla přebudována na jatky a u nich byla postavena nová nadzemní lednice, vše pod vedením stavitele Františka Jurečka. Jatka byla dokončena v červnu 1881. Obě budovy byly svými rozměry velmi skromné – 7x15m jatky a 14x14m lednice. Lednice brala vodu z přilehlé nádrže (v té době tudy protékala Valchařská strouha) a měla 8 oddělených částí pro potřebu jatek a jednu samostatnou kóji pro potřeby sousedního hostince. Lednice byla nadzemní, zejména kvůli vysoké podzemní vodě, která v dané lokalitě byla zejména kvůli okolním nádržím. Množství poráženého dobytka bylo v té době asi 5000ks za rok. Spolu se spuštěním jatek byly zakázány domácí porážky a všechny tak byly přesunuty do jatek, čímž se výrazně zlepšila hygienická situace celé oblasti. Jelikož jatka byly vybudovány poměrně rychle a bez větších analýz, již brzo přestaly vyhovovat potřebám řezníků. Jatka se začala rozpadat, řezníci přestávali pod různými záminkami vozit dobytek do jatek a začali jej znovu porážet podomácku. Z tohoto důvodu vznikly v roce 1890 (tedy asi 9 let po stavbě prvních jatek) dva návrhy nových jatek pod vedením inženýra Johanna Langthalera (první počítal s rozšířením stávajících jatek – ovšem byla by zabrána půda určená pro obytné domy a také nebylo ke stavbě dostatek místa, takže by do budoucna nebylo možno dále jatka rozšířit; druhý projekt počítal s přesunem jatek dál od centra města, ovšem zde by bylo nutné provést rozsáhlé terénní úpravy, takže byl projekt dražší). Nakonec zvítězila levnější varianta, a tak došlo k rozšíření stávajícího objektu, což se v budoucnu ukázalo jako horší varianta s ohledem na růst centra. Stávající chladírna byla zbořena a nahrazena novou, modernější, s 21 boxy na maso. Krom chladírny byl podstatně rozšířen celý areál o nové chlévy pro prasata, skot a drobný dobytek, sklady a porážku skotu. Stávající porážka prasata byla zmodernizována a rozšířena. Také byla v roce 1896 přivedena k jatkám nákladní vlečka z Porážkové ulice. Jatka byla v této době navržena na porážku cca 10 000 ks dobytka.
Období 1896 – 1914
Jelikož mezi lety 1880-1895 došlo k prudkému rozvoji Moravské Ostravy a počet obyvatel se skoro zdvojnásobil, nová jatka přestala opět brzo stačit nárokům všech řezníků. Byla postavena nová porážka a chlévy pro hovězí dobytek (r. 1897). Těsně před další přestavbou byla postavena nová dršťkárna (r.1901). Při návrhu byla opět probíraná možnost přemístění na novou parcelu – ovšem v záplavovém území, kde by bylo nutné navýšit terén proti záplavám. Opět tedy zvítězila nevhodná, ale levná varianta – rozšíření nevyhovujícího areálu jatek. Byla vystavěna nová chladírna, která byla již třetí v pořadí (za 20let existence jatek). Z tohoto důvodu úřednici nechtěli povolit další budovu a proto vyrostla nová chladírna jako rozšíření stávající chladírny (i když v konečném výsledku spíš vypadají obě budovy jako samostatné). Ze staré chladírny se pak stala pouze předchladírna na průběžné ochlazení masa, než se toto dostane do nové chladírny. Nová chladírna byla ústředním bodem, nejdůležitějším prvkem a právě proto se jí dostalo výjimečného architektonického zpracování dle návrhu ostravského architekta Ignaze Felixe. Jako jediná z budov má chladírna věž, v jejímž prvním patře byla ochlazovna vzduchu, v druhém patře byl umístěn vodojem a ve třetím patře byl kondenzátor vlhkosti. Další změna v uspořádání jatek proběhla v letech 1909-1914. Narůstající množství poráženého dobytka vedl ke zvýšeným potřebám chlévů. Kromě porážky dobytka totiž v jatkách fungoval také dobytčí trh, a tak byly požadavky na ustájení dobytka jedním z důležitých faktorů. Chladírna a porážka byly rekonstruovány v minulosti, ovšem chlévy se zanedbávaly. Plošné nároky na chlévy vedly k podstatnému rozšíření plochy zabrané jatkami, což vedlo k protestům obyvatel okolních domů. Objekty jatek totiž poprvé překročily Valchařskou strouhu – tedy do té doby pomyslnou hranici, která dělila jatka od obytné zástavby. Vzhledem k tomu, že těmito úpravami došlo k zabrání poslední volné půdy, kam by se mohla jatka v budoucnu rozrůst, byli si úřednicí vědomi nutnosti navrhnout nové budovy tak, aby vydržely minimálně 20 let po technické stránky a kapacity objektů. Prostory mezi budovami byly vydlážděny nebo vybetonovány, dřevěné netrvanlivé úvazy byly nahrazeny železnými a především došlo k důslednému oddělení provozů jatek a dobytčího trhu.
Období 20. let 20.století – nyní
Během 1. světové války plnila jatka významnou roli pro zásobování Ostravy a okolí čerstvým masem. V 30. letech 20. století se jatka stala jedním z nejvýznamnějších podniků v okrese. Vzrůstající frekvence porážek však znovu vyvolala potřebu na další rozšíření areálu, ovšem již nebylo kam. Znovu se uvažovalo o přemístění jatek z centra k řece Odře, k té nakonec nedošlo, jelikož bylo třeba financovat jiné projekty ve městě – především Novou radnici a Župní úřad. Proto se roku 1926 přistoupilo k další přestavbě, která zasáhla téměř všechny stávající provozy. Zásadní změna proběhla zejména v části u Stodolní ulice, kde byla zbořena nejstarší část areálu – hostinec a také budova cejchovního úřadu. Místo nich byla postavena nová masivní budova, jejímž spojovacím prvkem byla unikátní spojovací hala krytá dřevěnou příhradovou obloukovou konstrukcí, v té době známou jako Stephanova střecha. Hala sloužila jako zastřešená spojnice všech důležitých provozů jatek a její konec na Porážkové ulici sloužil jako hlavní vjezd do jatek. Zajímavým paradoxem je fakt, že přestavba nakonec vyšla skoro na 15mil. Kč (oproti plánovaným 7,5milionům), zatímco na variantu výstavby zcela nových jatek v ceně 20mil. Kč nebyly peníze – tento fakt vyvolal vlnu protestů proti další rekonstrukci.Objevily se také negativní reakce vůči architektonickému a provoznímu řešení nové přístavby – bílé rozměrné budovy s malými okny byly připodobňovány např. ke španělským pevnostem. Další přestavby překazila okupace roku 1938, která znamenala dočasný útlum rozvoje jatek během 2. světové války, kdy se prováděly jen nejnutnější opravy. Po válce vznikly další návrhy na rozšíření podniku, byly ovšem razantně zamítnuty, jelikož převládal názor, že podniky jakými jsou jatka by neměly tvořit dominanty města (plánovala se výstavba 7mi patrové chladírny s mrazírnou). Proto se začal hledat vhodný pozemek za městem a jatka, do té doby provozované městem, se dostaly do správy podniku Ostravský průmysl masný n. p., který se o jatka staral 14 let v období mezi lety 1951 – 1965. V roce 1965 se pak jatka nadobro přestěhovaly do nového moderního masokombinátu v Martinově. Původní areál pak byl využíván jako provozovny a skladiště, ale nikdo se už nestaral o technický stav objektu, ten pomalinku chátral a nepomohly tomu ani neodborné a architektonicky devastující zásahy do fasády objektu (nové vjezdy, rozšiřování otvorů, přístavby…). Jde o začátek smutného konce jednoho z objektů, který psal historii Ostravy.
Historická fakta a podklad pro historické situace: Mgr. Jozef Šerka (Archiv města Ostravy)
