Tomáš Knoflíček | Ema má mísu, Surůvka má cenu, kdo namele maso? – archiv bulletinu 2/2016

Začnu trochu osobně, tento text nemá žádné výraznější ambice, tak proč vlastně ne. Jiří Surůvka byl jediný místní autor, kterého jsem v době svého příchodu do Ostravy znal. Tehdy jsem představoval typického „fachidiota”, pro něhož umění končí skonem Marie Terezie, a když se mě tak Petr Lysáček během výběrového řízení na post odborného asistenta dějin umění na někdejším IPUSu (dnes Fakulty umění) zeptal, co si myslím o fenoménu ostravské scény, zavládlo oboustranně rozpačité mlčení. Trapnost okamžiku nakonec zachránila moje blíže neurčitelná vzpomínka na legračně tísnivý obraz dvojice dětí s hitlerovským knírkem, před kterým mluvil jakýsi prostorově výrazný chlapík, s přízvukem, jež jsem mylně měl za parodický. Ať už jsem k tomuto zážitku dospěl jakkoli (opravdu si nevzpomínám), s ohledem na svou tehdejší negramotnost v oblasti současného umění, to byl zjevný důkaz o tom, že je Surůvka skutečně známý. Teprve později jsem se měl dozvědět, jakou roli sehrál (a samozřejmě i celá tzv. ostravská scéna) v rámci domácí výtvarné produkce, a současně se začal zamýšlet nad příčinami toho, proč v době mého příchodu už zájem o Ostravu nebyl takový jako třeba na začátku nového milénia, kdy se třeba Surůvka a vzápětí i skupina místních odchovanců z Kamery Skury starali o podobu prezentace československého pavilonu na benátském bienále. Dnes už není pochyb, že rozhodující krok k tomu, aby ostravské výtvarné dění překročilo hranice regionu, uskutečnili manželé Ševčíkovi, kteří přibližně kolem poloviny devadesátých let minulého století v místní produkci odhalili něco nového, neokoukaného, jevícího se jako vhodný stimul poněkud stagnující domácí scény. Podle některých tak v duchu postkolonialismu v umění učinili totéž, co po pádu železné opony užil západní umělecký svět na umění tzv. východního bloku.1 Devízou ostravské scény měla být zkrátka především jinakost. Statut jinakosti ale nelze udržet věčně, a v takto nastavených mantinelech proto zákonitě musel přijít čas, kdy začne zájem o místní scénu uvadat. Dlužno dodat, že nejinak tomu bylo i v mezinárodním kontextu. Symptomaticky tak k této lekci vztahu „centra a periferie“ docházelo v době, kdy se i česká výtvarná scéna začala bolestně smiřovat se svým okrajovým statusem ve vztahu k uměleckým trendům ve světě a postupně spěla k uvědomění, že cestou k přijetí není její „světovost“, nýbrž naopak, důraz na lokální kontext. „Provinční“ umění z Ostravy importované do Prahy tak zkrátka dávalo – někdy i záměrně nevybíravým způsobem – pocítit, že české umění jako celek na tom není o nic lépe a že i ono si nese zřejmé stigma provincionalismu. … více informací na kros13_2-2016.pdf (krasnaostrava.cz)